Čistě teoreticky by si někdo mohl myslet, že je to krycí název pro nějaké další lukulské hody nevhodné pro vegetariána, není tomu tak. Tentokrát vyrazil agent opravdu na masáž, bez jakýchkoli skrytých vepřových či hovězích radovánek.

Sportovní masáž od odborníků z Aquaparku Brno se slevou padesát procent již od 175 Kč. Proč je tam slůvko „od“? Protože možností je hned několik – 45 minut anebo 90 minut, celé tělo, nebo jen vybrané partie. Masáž je navíc ideální prostředek proti stresu a napětí, takže se mezi lidmi, kteří by si ji čas od času měli dopřát, objeví každý – buď jako aktivní sportovec anebo jako osoba trpící nedostatkem pohybu.

Předesílám, že s masážemi jsem doposud moc zkušeností neměl, takže jsem byl trochu nervózní. Do akce však nikdy neodcházím nepřipraven, takže jsem se nejdříve porozhlédl po internetu. Nedá se říct, že bych byl o něco moudřejší, masáží existuje neuvěřitelné množství a z ilustračních obrázků se také moc nedovíte. Většinou je na nich krásná žena usmívající se jak Mona Lisa a na zádech má buď kameny, čokoládu anebo nic.

Nakonec jsem si našel, že sportovní masáž je hloubkový a intenzivní typ masáže. Žádné hlazení prsty ve směru čaker či roztírání medu… Takže teorii máme za sebou, vím, že palička na maso mě šokovat nebude, a jde se na věc.

Aquapark Brno se nachází v městské části Kohoutovice. Pro neznalé cestovatele může být oříškem již tato informace, nicméně podrobný popis samozřejmě následuje. Stačí kdekoli ve městě mávnout na jedničku, svézt se na Mendlovo náměstí a přesednout na trolejbus 29 či 37. Pak už se stačí jen chvíli kochat krajinou a vystoupit na zastávce Stamicova. O tom, že je v Kohoutovicích aquapark, jsem neměl ani tušení, ale omlouvá mě fakt, že jde o dva roky starý projekt. Na první pohled nevypadá špatně a asi bych si tam dokázal představit pár zaplavaných bazénů, protože všechno ještě září novotou. Ale práce volá, cachtání se ve vodě muselo ustoupit.

Masážní salón naleznete v prvním patře, ale bloudění je naprosto vyloučená záležitost. Za prvé jsou všude informační tabule a za druhé vám poradí na recepci, přes kterou musíte projít tak jako tak. Po příchodu mě přivítala sympatická štíhlá slečna, a když jsem se chtěl zeptat, kde je onen svalnatý masér, na pozdrav mi stiskla ruku. Pochopil jsem, že žádný svalnatý chlap nebude zapotřebí.

Masérna, či jak to nazvat, působí opravdu odpočinkově, za paravánem lůžko pro relaxaci, ve druhé místnosti šatna se sprchou, ale interiéru dominuje samozřejmě masérské lehátko. Sice jsem neprojevil moc velkou invenci při výběru části těla, protože jsem si vybral záda, ale podle reakce jsem zdaleka nebyl jediný. Dokonce jsem dostal na výběr ze čtyř masážních olejů a po výběru máty jsem ulehl na břicho, hlavu zaaretoval do čehosi, co připomínalo molitanem obalené záchodové prkénko v režimu expert mode, a čekal, co se bude dít.

Hodnocení: Pět hvězdiček z pěti. Upřímně řečeno dávám nejvyšší hodnocení jen velice nerad, protože vždy se dá na něčem najít nějaká ta masařka. Ale zde to můžu udělat naprosto s čistým svědomím. Masáž byla opravdu uvolňující, masérka komunikovala, takže jsem to měl i s doplňujícími informacemi zdravotního charakteru, pak následovala půlhodinová relaxace… Prostě pohoda.

Jediná pidivýtka by snad mohla směřovat k tomu, že je to z centra Brna poměrně daleko. Jenže takový hnidopich opravdu nejsem a navíc vás trolejbus naklepáváním při cestě krásně předpřipraví.

Také ze začátku, kdy jsem byl ještě ztuhlý napětím, co se jako bude dít, by sice slabší povahy mohly namítnout, že to trochu bolí, ale to je jen zdání. Prvotní dojem, tedy to, že se vás někdo snaží propíchnout tupým předmětem – patrně loktem – brzy zmizí a následuje uvolnění a uklidňující pocit z toho, že tam někde opravdu ty svaly jsou.

A to je pocit k nezaplacení…

http://www.slevydnes.cz/exit/575836

Agent si prodloužil pobyt v Brně, a protože kalorický přísun je věcí přímo zásadní, další testovaná sleva se nemohla netýkat jídla.

800g šťavnatých miniřízečků z pašíka, krůty i kuřete, s třemi druhy bramborových příloh a k tomu navíc pikantní, bylinková či tatarská omáčka. To vše za 199 korun českých, což je sleva plné dvě třetiny z původní ceny. V Restauraci Litovel navíc myslí i na analfabetické vegetariány, kteří by si objednali slevu naslepo, takže je přítomna i bohatá zeleninová obloha.

O restauraci Litovel jsem slyšel poprvé a nadprůměrnou intuicí jsem dokázal odhadnout pouze druh piva na čepu. Při pohledu na mapu mi bylo jasné, proč je toto zařízení pro mě neznámé, nachází se totiž v turisty nepříliš vyhledávané brněnské části Židenice. Nastoupil jsem tedy spolu s dalšími spolustolovníky do tramvaje číslo 13 a kousek od zastávky Buzkova jsme našli cíl naší cesty. Z webových stránek restaurace jsme zjistili, že se jedná o hospodu stylizovanou do trampské oázy v ruchu velkoměsta, ale usárny jsme nechali doma. Chtěli jsme totiž vědět, jak se bude obsluha chovat i k návštěvníkům, kteří si neumí rozdělat oheň pomocí březové kůry…

Po příchodu na vás dýchne hospoda jako za starých časů, ale odpůrci tabáku se nemusí obávat – hned za rohem je saloon, který je striktně nekuřácký. Navíc výzdoba je pojata vskutku stylově, na zdech jsou stovky turistických známek a vlaječek z různých potlachů, při pohledu na nástěnné malby si člověk vzpomene na to nejlepší z Karla Maye… Škoda jen diskokoule na stropě, a také si nejsem jistý, jestli jsem někde četl o kovbojovi s papouškem na rameni – v klecích jich je opečenců hned několik a občas se s vámi překřikují při objednávkách, což pro slabší povahy může být rozčilující.

Hned po dosednutí nejsme zdržováni žádnými předkrmy či nabídkou jídelního lístku – voucher je vstupenka do řízkového království a povoleny jsou maximálně nápoje. Nemyslím to ovšem jako minus, mísa plná řízečků je opravdu úctyhodných rozměrů a tři jsme s ní měli co dělat. Každý druh řízků má svůj speciální trojobal, vepřové jsou klasické, kuřecí pikantní a krůtí s lupínky, bramborová příloha jsou buď klasické vařené anebo americké erteple, třetí do party jsou hranolky. Jen omáčky byly poněkud fádní, za zmínku stojí snad pouze pikantní, ostatní byly bez chuti.

Sice jsme bojovali statečně a náš čas by aspiroval někam do popředí pomyslného pelotonu řízkožroutů, ale ke konci nám docházely síly a řízkům teplota. Po krátké poradě jsme si přestali všímat zeleniny a úspěch se dostavil – další mise zdárně dokončena!

Hodnocení: Tři hvězdičky z pěti. Pro někoho se to bude zdát možná málo, ale berte to jako ve škole. Bylo to prostě dobré a najedli jsme se dosyta. Nic víc, nic míň. Dát vyšší hodnocení mi brání hned několik zdánlivých maličkostí, které jsou však v součtu důvodem toho, že se do této restaurace na normální večeři asi těžko vrátím.

Samozřejmě nepředpokládám, že ten, kdo si objedná mísu plnou řízků, bude očekávat nějaký extra zážitek s livrejovaným číšníkem a uvedením ke stolu. Ani by se toho po pravdě řečeno nedočkal. Ale přesto by neškodilo přinést alespoň jídelní lístek, aby měl člověk důvod přijít i příště na něco jiného. Také se vkrádá čistě subjektivní pocit efektu závodní jídelny, tedy sněz a odejdi. Po odnesení prázdné mísy nastala dlouhá pauza, kterou jsme museli utnout žádostí o účet.

A abych nezapomněl – ne každému padne do oka poněkud oldschoolový vzhled toalet. A to se taktně nezmiňuji o ostatních smyslech…

http://www.slevydnes.cz/exit/573794

Můj další brněnský úkol byl jasný: Zapůjčení bowlingové dráhy v Bowling Boby na hodinu se slevou bezmála padesát procent – 125 Kč za šedesát minut zábavy s přáteli, která nás navíc nabije novou silou a energií. A jako bonus? Boty na bowling úplně zadarmo! Tedy – jen pokud je nevrátíte. Samozřejmě jde pouze o půjčení zdarma..

Na první pohled působí tento úkol nezáludně až jednoduše, ale kdo zná Brno, ví, že zákoutí okolo hotelu Boby mohou být velice nebezpečná. Zimní stadion je již sice zbořen, ale plocha téměř v centru stále zeje prázdnotou, asi kvůli nějakým nevyjasněným záležitostem majetkového charakteru. Fotbalový stadion hned o kousek vedle ještě stojí, ale jeho trávník připomíná kvalitně vzrostlý březový les. Připočteme-li poloprázdné nákupní centrum a neutěšené kulisy tří kolotočů, pak cesta na Bowling Boby připomíná po setmění spíše nějaký postapokalyptický film. Není se pak čemu divit, že zvláště v noci to bývalo rejdiště různých dalších agentů zejména z jihoevropských rozvědek a i já sám tam podstoupil v minulosti hned několik nebezpečných akcí.

Povolal jsem raději posily a společně jsme vyrazili. Jako světélko ve tmě zářil Hotel Boby – a bowling by logicky měl být někde poblíž. Dostat se dovnitř ale není tak jednoduché. Ke vstupu se musí použít vchod do pasáže, nadepsaný Restaurace Schnitzelhouse, a samotný bowling naleznete po levé straně cca třicet metrů za vchodem. Bowling Boby je podle informací na dveřích nově zrekonstruován a interiér působí na první pohled ohromujícím dojmem. Ale nenechte se zmást, je to z velké míry dáno kontrastem mezi cestou sem a prostředím vevnitř.

Kromě čtyř bowlingových drah se zde nachází také dva kulečníkové stoly a dokonce jeden stůl na biliár, takže zde můžete zúročit nakoukané zkušenosti z Eurosportu 2. Jediné, co chybělo, byli hosté – skupinka deseti dalších hráčů se v takovém prostoru celkem ztrácela. Ale během naší hry se Bowling Boby zaplnil vcelku slušně a myslím, že počet hostů kulminuje v době, kdy většina populace tvrdě spí.

Půjčení dráhy proběhlo bez problémů, jeden z kolegů však dostal obsluhu do rozpaků svými profesionálními dotazy – jak často mažou dráhy, jestli je voskují do véčka anebo do obráceného véčka – to všechno má totiž vliv na hru samotnou! Odpověď ve smyslu „ano, mažeme jednou za měsíc, ale ne voskem, jen hadrem“ ho přímo šokovala, bohužel pro nás ostatní hráče se to na jeho výkonu nijak nepodepsalo.

Hodnocení: tři a půl hvězdičky z pěti. Pokud by šlo čistě o bowling, možná bych i půl hvězdičky přidal, protože jsme to zvládli odehrát pouze s jedním zaseknutím podavacího stroje. Hodnotím-li to ale komplexně, pak se jedná o lehký nadprůměr. O prostředí jsem už psal, samotná restaurace působí odcizeným dojmem a hlavně – nezapomeňte si doma peněženku. Všechno se platí a ceny jsou poplatné umístění. Také oněch šedesát minut uteče jako voda a touha odplatit soupeřům porážku například skvělým výkonem v kulečníku se přímo nabízí.

Můj čistě subjektivní dojem byl navíc takový, že jsou dráhy podivně zkřivené. Pořád jsem se sice utěšoval, že mám alespoň prostor pro zlepšování v dalších hrách, ale je přece nesmysl naházet první hrou 300 bodů…

http://www.slevydnes.cz/exit/566602

Oslavu si zaslouží každý den, říkal tuším kdysi Lukáš Pollert na dotaz, zda bude slavit olympijské zlato. Kdyby tahle sympatická filozofie došla naplnění, skládal by se svět pouze ze samých alkoholiků, nicméně drobné dílčí úspěchy si drobnou decentní oslavu skutečně zaslouží, jinak by se člověk jen pořád za něčím pachtil a nic z toho neměl. Do kategorie takových událostí aspoň v mých očích patří všelijaké souboje s úředním šimlem, které nesnáším a po nichž mívám pocit naprosté vyždímanosti. Zkrátím to: získali jsem s kumpánem Dominikem, tímto blogem už dostatečně proslaveným, víza do jedné velké země, kde se onou výše zmíněnou filozofií řídí většina populace a využívá k tomu převážně vodku. A tento náš úspěch jsme se rozhodli oslavit pořádným flákem masa. Líh byl tentokrát ze hry, bylo brzké odpoledne a před námi další pachtění…

 „Dva vepřové steaky z krkovice s opečenými bramborami a omáčkou jen za 158 Kč! Výborná chuť šťavnatého masa v příjemné české restauraci U ztracených klíčů na Vyšehradě,“ lákala nabídka na jednapadesátiprocentní slevu z původních 320 Kč. A protože vše je třeba si řádně odůvodnit, následovalo sdělení, že „vepřová krkovička je chuťově výrazná a šťavnatá, tudíž ideální volba pro váš steak. V restauraci U ztracených klíčů je připravují s umem profesionálů. Dostane se vám dvou skvostně ochucených steaků. Jako příloha jsou pečené brambory a nechybí ani omáčka. Vybírat můžete mezi česnekovou a pepřovou.“

„Pepřovou,“ řekli jsme shodně, když jsme na místě samém zasedli. To místo je asi také důvodem, proč jsme zde v tu chvíli byli sami a proč podnik (teď prozrazuji pointu) s tak skvělou kuchyní zeje – nebo minimálně za naší návštěvy zel – téměř beznadějnou prázdnotou. Pod vyšehradskými hradbami se brouzdám odjakživa rád: mimo jiné právě proto, že tu nebývám(e) rušen(i), že tu člověk zkrátka na rozdíl od samotného Vyšehradu téměř nenarazí na živou duši. Odrazem toho jsou zdejší luxusní nájemní domy, je to lokalita jako víno.

Než začnu po zásluze opěvovat jídlo, odbudu si tu kritiku naráz, když už jsem v ráži... V podniku, jinak docela hezky zařízeném (dřevěný nábytek, klavír, staré fotky, místy „stylově“ i zlehka opadaná omítka...) je podivné osvětlení, které je zároveň nedostatečné a zároveň nepříjemné. Ve spolupráci s výmalbou taková ta napůl uspávající a napůl agresivní žluť, před kterou se není kam schovat, ani zavřením očí.

A tím končím s negativy, protože steaky byly božské, ten „pocit šťavnatosti“ při skousnutí mé zuby dlouho nezapomenou. Brambory opečené tak akorát (ty se dají jen zkazit, což se tu nestalo), no a prubířský kámen každého kuchaře, omáčka, byl jednoduše naprosto delikatesní. Všechna čest té vzdálené kmitající siluetě v bílé zástěře! Za poražení úředního šimla se nám dostalo bohaté odměny, a to mimochodem na velmi zajímavých skleněných obdélných „talířích“, pokud lze toho slova ještě použít. Hezky to vypadalo a ještě líp chutnalo. No zkrátka, spoustu jsem toho tu nakritizoval, navzpomínal a nameditoval, a teď, když mám chválit, docházejí mi slova.

Hodnocení: čtyři a půl hvězdičky z pěti. To hlavní při jídle vždycky bude jídlo, jeho kvalita a „vymazlenost,“ jak se dnes říká poctivé a do detailů dotažené přípravě. Chuťové buňky udělují Ztraceným klíčům a rozpohybované siluetě plný počet pěti hvězd – tu půlku strhly oči. Navíc jsme se takhle skvěle najedli na jeden voucher: kdyby člověk dorazil sám, přecpe se až po jícen. S ohledem na kvalitu jídla by se ale nemusel ani trochu přemáhat.

http://www.nakupvakci.cz/cs/dva-veprove-steaky-z-krkovice-s-opecenym-bramborem/#competition

Devět náročných výprav má za sebou. Není tedy divu, že se agent vydal do „servisu“ na kompletní analýzu své tělesné schránky

Je jasné, že fyzické a psychické zatížení agenta v akci dosahuje hodnot, které normální smrtelník vídá pouze v televizi a často jen po desáté hodině. Proto jsem byl dalším úkolem nadšen – konečně si ověřím své pocity o perfektní tělesné schránce i vědecky!

Kompletní analýza těla včetně poradenství ve výživě a detoxikaci v Centru zdraví a regenerace jen za 149 korun českých – proto už stojí za to sbalit si sexy dederon, spartakiádní trenýrky a vyrazit do Brna.

Abych přístroj co nejvíce zmátl, dal jsem si před testováním hodinku stolního tenisu a místo obvyklých izotopových nápojů jsem si dopřál jednu dvanáctku. Celý natěšený jsem vyrazil do Centra zdraví a regenerace a neodradila mě ani čekárna jak u mé dětské zubařky. Po chvilce čekání se mě ujal sympatický mladík a vrazil do ruky dotazník se spoustou záludných otázek.

Na rozdíl od testu inteligence však nešlo o to zaškrtnout co nejvíce odpovědí – nejlepší bylo raději nezaškrtnout žádnou, neboť se týkaly věcí, které nás bolí, či které nejsou zcela v pořádku. Také tam byla část týkající se stravování a výživy a již při vyplňování jsem začínal tušit, že budu podroben decentní kritice.

Po vyplnění jsem byl pozván konečně dovnitř. Centrum zdraví a regenerace působí na první pohled jako normální open office – jen místo Playmate 2010 na zdi tam visí plakáty těl ještě více obnažených, dalo by se doslova říct, že tam jdou prostě až pod kůži. Skoro až na dřeň. Ovšem v normálním open office není na zemi váha a další podivné přístroje mající za úkol uvést člověka do deprese tím, že mu řeknou, jak na tom doopravdy je.

Jeden z těch přístrojů mi mimo jiné prozradil, že mám nadváhu… Já, který nevynechá žádný sport a šachy hraje jen jednou rukou! Anebo metabolický věk. I když teprve vyhlížím Kristova léta, tak z hlediska metabolismu se již blížím ke čtyřicítce. A takto nevesele bych mohl pokračovat. Snad jedině pozitivum je, že kdybyste se někdy ve společnosti dopustili faux-pas a tipovali dámě více než jí je, můžete se vymluvit na její metabolický věk.

Na základě těchto čísel – která jsou samozřejmě psána červenou propiskou, zatímco vy máte jen modrou, aby bylo vidět, co je to za hrůzu – je pak veden rozhovor u čaje, o tom, jak to všechno zlepšit. Například já, který zásadně nevečeří, abych si udržel štíhlou linii, jsem se dozvěděl, že je to chyba, že bych si něco malého mohl dát, protože jinak se mi během hladu ukládají viscerální tuky, a to je špatně. Navíc jsem si potvrdil, že když má člověk takový hlad, že mu žaludek oblizuje páteř, tak to úsloví není daleko od pravdy – v režimu maximálního hladu tělo přeměňuje svaly na tuky a ty ukládá. Díky, tělo! Opačně to ale samozřejmě nefunguje.

Hodnocení: Čtyři hvězdičky z pěti. Ač se to nemusí z předchozích řádků zdát, opravdu to stojí za to. Zní to sice jako největší klišé, ale zdraví máme jen jedno a někdy je lepší slyšet něco naprosto na rovinu, než stále přivírat oči. Rozhovor je veden korektně, lze se zeptat na cokoliv, co člověka zajímá. Jedna hvězdička dolů je za jemné tlačení na pilu ke konci schůzky, aby člověk opravdu něco udělal hned, a to nejlépe, že začne hubnutí u své peněženky.

Skeptici, kteří nevěří, že nějaký přístroj dokáže zvážit pouze tuky, kosti a svaly, a také lidé alergičtí na Herbalife, který nenápadně vykukuje zpoza každého šanonu, nechť si odečtou ještě hvězdičku.

Pro toho, kdo chce se sebou něco udělat, je to však vynikající základ pro další aktivity. Místo zázračného přípravku může třeba chodit pěšky po schodech anebo jezdit na kole do práce. Každému, co jeho jest…

http://www.slevatron.cz/team.php?id=137

Před čtrnácti dny jsem – jen Bůh ví z jakých důvodů – vyrazil nechat si pod záminkou regenerace dolních končetin ohlodat chodidla rybičkami Garra rufa. Nekonečné zástupy pravidelných čtenářů tohoto blogu už vědí, že jsem za tuto neuváženost byl spravedlivě potrestán: po proceduře měla podle původní slevové nabídky následovat masáž chodidel, která se však bez vysvětlení nekonala. Domněle jsem se s tím vypořádal jednou hvězdičkou z pěti možných, leč po pár dnech mi došlo, že to není a nemůže být konec – že svým nohám stále cosi dlužím…

„Relaxační masáž chodidel dle typu pokožky a pedikúra za 170 Kč! Vaše nohy čeká nejen příjemná perličková koupel a základní pedikúra, ale také například jóga chodidel, nyní se slevou 51%!“ Mám jasno: masáž smaže dluh, jóga chodidel všechny úroky! Co to ta jóga chodidel vlastně je, to ponechám stranou – neví to zjevně ani vševědoucí google, který vytrvale odkazuje právě jen na tento inzerát. Tedy cosi bezprecedentního, naprostá novinka, vynález Salonu X-Beauty! (Existuje nějaký podnik tohoto typu, který by v názvu neměl ono anglické slovo?) „Krok za krokem ke zdraví a kráse,“ avizuje nabídka dále, a já se tedy v touze po obém jednoho pošmourného sobotního (před)velikonočního rána na základě telefonické dohody vydávám krok za krokem do pražských Vršovic.

Tahle recenze by se měla skládat ze dvou částí. Ta první by končila čtvrt hodiny po dohodnutém termínu mé masáže a byla by zakončena verdiktem mínus dvě hvězdičky z pěti… Na adresu salónu jsem kvůli velikonoční výluce trasy C metra dorazil s několikaminutovým zpožděním. Venku již stepoval pán, jenž mi po mém marném lomcování klikou sdělil, že „nik neotvára, už som aj zvonil.“ Aspoň v tom nejsem sám, říkám si a pozoruji, jak se k nám blíží jakási paní. „To je pedikérka, ide kvôli vam, no dovnútra sa nedostanete, nemá klúče,“ říká tajemný muž, který se profiluje napůl jako našeptávač, napůl jako Big Brother. Má pravdu. Paní zvoní, pak telefonuje, pak se omlouvá a nabízí dohodu na jiném termínu… „Možno tu nie sú kvôli svátkom,“ krčí rameny. Musím se štípnout a mám sto chutí se otočit na patě a napsat rekordně negativní recenzi, která by končila zde. Nikdo by se mi nemohl divit.

Dobře jsem udělal, že jsem to neudělal. Po nějaké době dveře kdosi záhadný zevnitř odemkl, já po jistém váhání vstoupil a dopřál nohám něco, co by ode mne po více než tři dekády trvajícím systematickém týrání asi sotva čekaly. Netuším, jaké jsou standardy, ale mám instinktivní pocit, že zde se jim tu dostalo vysokého nadstandardu. Po asi čtvrthodinové bublinkové vibrační lázni, což je sám o sobě pocit téměř povznášející, následovala nesmírně pečlivá a ne vždy příjemná, o to ale poctivější mravenčí práce s různými pilníčky, kleštičkami a zlověstně zakroucenými háky.

Člověk si sice připadal trochu jako u zubaře (patřím mezi ty nešťastníky, pro které jsou už pouhé zvuky pilování či štípání čehokoli téměř smrtící), ale zároveň viděl a věděl, že ta péče je skutečně zevrubná a maximální, a to navzdory tomu, že je „slevař“. A zdaleka nešlo jen o stránku řekněme povrchovou a kosmetickou: kdo někdy zažil „znovuzrození“ ztvrdlé kůže na chodidlech za cenu jejího částečného ne zrovna příjemného zbroušení, ví (tak jako já už dva dny), jaký je to po těch letech zázračný pocit.

Nevím, nakolik má smysl detailně popisovat pedikúru – většina lidstva na rozdíl ode mne nejspíš má když ne zkušenost, tak aspoň představu, jak to probíhá a probíhat má. „Veľa mužov nechodí, a je to chyba,“ řekla mi ona moc příjemná paní během stejně příjemné závěrečné masáže, při níž vystřídala hned několik emulzí. Krom toho jsem se během oné třičtvrtěhodinky dozvěděl, že člověk by měl kvůli zdraví chodidel obuv střídat i v rámci dne, že kožené boty bývají už kvůli konzistenci materiálu nevhodné, že Big Brother nebyl bratr, ale jej priateľ, a že pán s klíči je majitel a zprvu neotvíral proto, že nikoho nečekal – paní je ve firmě krátce a nevěděla, že o víkendu je třeba se předem domlouvat. Pro leckoho by to nebyla omluva a řekl by co je mi po tom, to je váš problém, který se stát jednoduše nesmí: pro mne to ale bylo akceptovatelné vysvětlení a záruka toho, že se to znovu nestane. Další zákazníci by mi tedy měli líbat ruce! A koneckonců, momentálně by mohli i nohy.

Hodnocení: čtyři z pěti hvězdiček. Úvodní šaškárna, jak už jsem psal, zaváněla rozšířením hodnotící stupnice do tzv. červených čísel, ale za proceduru samotnou bych dal plný počet a za příjemné vystupování paní masérky/pedikérky ještě bod přidal. Za ten úvod v rámci objektivity musím něco strhnout, tak aspoň napíšu, že kdo si chce masáž chodidel a pedikúru poprvé v životě vyzkoušet, stěží by hledal příjemnější „zasvěcení“, a že dvě šikovné a pečlivé ruce dokážou tisíckrát víc než hejno rybiček Garra rufa.

http://www.berslevu.cz/akce/2652-relaxacni-masaz-chodidel-dle-typu-pokozky-a-pedikura-za-170-kc-vase-nohy-ceka-nejen-prijemna-perli

Proč by chtěl 007 měnit svou dokonalou image?

Další úkol byl poněkud náročnější než ty předchozí. Zejména co se přípravy týče. Přece jen
někdo, kdo je nucen se pohybovat pokud možno co nejvíce nenápadně, nebývá často vyzdoben červeným mohawkem a náušnicí velikosti mexického dolaru v nose..

Na jaro změňte svou image v kadeřnictví LOLA v centru Brna, s profesionálkou firmy L´oreal Professionnel za pouhých 99Kč – tak z této mise jsem byl trochu nervózní. Nový sestřih, nová image, poradenství, mytí, masáž hlavy, střih, foukaná, styling… Tolik podivných slov na jednom místě najdete snad jen v nějakém IT materiálu.

Každopádně jsem nic neponechal náhodě. Holení letělo do kouta, aby měla paní představu, jak vypadám zarostlý, kdyby chtěla na mé tváři vykouzlit nějaký knír či jinou vousovou variaci. Přemýšlel jsem, co na sebe, abych nepřišel třeba v obleku a tím pádem ji neovlivnil. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem tam šel v oblečení, které nosím normálně, protože to rozhodně nevyjadřuje nic, čeho by se mohla chytit.

Po vstupu do provozovny jsem byl mírně v šoku, protože jsem očekával něco většího. Místnost o velikosti menšího pokoje, odhadem tak dvanáct metrů čtverečních, obsahovala nejen veškeré kadeřnické vybavení, ale také dva pracovníky a dva zákazníky. Hned po vstupu mi bylo nabídnuto čestné místo v křesle s přídavným umyvadlem na mytí hlavy a ještě než se mi paní vůbec podívala na rysy tváře či tvar obličeje, už měla puštěnou sprchu.

To už jsem paní zarazil s tím, že by mi mohla říct něco o té změně image. Mám nosit brýle? Nechat si čočky? Co kotlety? Knír západoněmeckého pornoherce ze sedmdesátých let anebo zajít pro inspiraci ještě hlouběji do historie? Na žádnou z těchto otázek jsem odpověď nedostal a více méně mi bylo řečeno, že změna image zní daleko lépe než ostříhání…

Fajn, tak se aspoň pobavíme o tom, co mi chce na hlavě udělat. První návrh jsem rezolutně zamítl, radikální ostříhání by sice změna image byla, to nepochybně, ovšem pamatuji si na své depešácké období a ani tenkrát to nebyla žádná sláva. Od té doby jsem o několik kilo starší a krátký sestřih mi k tomu prostě nějak neseděl. Možná kdyby měla paní nějaké argumenty, anebo aspoň obrázek, tak bych podlehl, ale takhle rezignovala ona a nakonec se jen zastřihávaly konečky.

Po ostříhání jsem alespoň dostal instrukce, jak se o vlasy co nejlépe starat. Jen mě trochu vyděsilo to, že si mám vlasy voskovat, protože z tohoto druhu kosmetiky znám akorát značku Skivo. Navoskován jsem byl patrně něčím jiným, vonělo to po pomerančích a já se bál jet kolem ZOO, abych nebudil zbytečnou pozornost v pavilonu s tropickými primáty.

Hodnocení dvě hvězdičky z pěti. Nejde přímo o klamavou reklamu – obecně se dá říct, že každé ostříhání je změna image. Na druhou stranu mě to zklamalo, poradenství bylo omezeno na pouhou debatu o tom, který sestřih by byl lepší. Ovšem bez jakékoli vizualizace je těžké vybrat si nějakou radikální změnu. Samotné ostříhání bylo bez problémů a za cenu, která je v centru Brna opravdu nízká. Nakonec jsem nebyl ušetřen obligátní nabídky těch nej a nej produktů, shodou okolností na skladě je posledních pár kousků…

Podle počtu prodaných slevových kupónů, jak jsem pochytil z rozhovoru kadeřnice a kadeřníka, půjde o velice vyhledávanou službu. Proto ještě jednou připomínám – nečekejte stylistu, který vám poradí, jak zakrýt třetí bradu anebo co nosit, aby se zdůraznily svaly na hrudníku a ne na břiše. Jde „pouze“ o ostříhání. Nic víc, nic míň.

Sleva: http://www.slevatron.cz/team.php?id=128

Helma Grill & Bar, nacházející se na Petrské ulici blízko stanice metra Florenc, je stylový bar, nabízející řady dobrot z americké a české kuchyně. Specialitou, kterou se pyšní, je výběr piv Lobkowicz, která jsou prý považována za šlechtice mezi pivy.

Jak uspěl v očích vždy spravedlivého 007?

Kdo ten animální obřad zažil, tomu není třeba nic vysvětlovat. Na stole kouřící hrudní koš někdejšího prasátka a nad ním slintající tvor, v němž ožívají instinkty neandrtálců. Na pár desítek minut zapomenout veškeré civilizační návyky, urvávat žebro po žebru, drtit jedno po druhém stoličkami málem na morek, žužlat je jako před čtvrtstoletím ucho mončičáka, ruce utírat do chleba… Praskání kostí a mlaskání hostí… V jednom koutku úst hořčice, ve druhém křen, na nose marináda… Ztráta sebekontroly, pohrdlivé pohledy kolemjdoucích – a další žebro, a pak ještě jedno, a… Nekonečná symfonie pro stamilióny chuťových buněk, dvaatřicet zubů, deset ještě za týden umaštěných prstů a jedna ústa, od nichž se tuk navzdory gravitaci přesunul až za uši…

Tu vábnou (?) představu mi pomůže zrealizovat Helma Grill & Bar, rozhodl jsem se poté, co jsem si přečetl, že tam připravili „klasickou chuťovou bombu. A když chuťovou bombu, tak jedině pravá nefalšovaná šťavnatá vepřová žebra, podávaná s jemným křenem s jablkem a hořčicí, doplněná košem čerstvého křupavého pečiva. Zapomeňte na romantické večeře a pořádně se zakousněte do skvělých pečených žeber!“

Dle nabídky jich tu servírují plný kilogram, a ještě s padesátiprocentní slevou: z původních 199 korun baťovsky srazili cenu na 99. Kilo žeber rovná se odhadem vysoko přes půl kila masa, to nemůžu sníst, došlo mi a zmobilizoval jsem mnoholetého kumpána, gurmána a bonvivána Dominika, s nímž by zapomenout na romantické večeře neměl být problém.

Sotva jsme do toho dominantně žlutého podniku vstoupili, rozsvítilo se mi: Kdysi, v dobách ještě mladšího mládí, jsem se tu asi třikrát opil. Interiéry jsou v Helmě nadmíru sympatické: vše ve dřevě, světla tak akorát, na zdech Johnny Cash, mladý Elvis, tlustý Elvis, Stouni, legendární kytara Gibson, holzmannovské ukulele, sem tam nějaká známka punku… Inzerát nelhal, nabídka šesti točených piv není reklamním trikem. Chvíli poté, co jsme jedno z nich dostali, přistálo na stole i vysněné, žaludky už netrpělivě očekávané žebroví.

A teď vůbec nevím, jak to celé napsat. Nechci nikomu křivdit a přeceňovat indicii, že nám jídlo donesli prakticky okamžitě – ale s kolegou, mužem vytříbeného jazyka a pověstným kulinářským mágem, jsme se shodli na pocitu, že proces opečení nejspíš proběhl jaksi dříve, než by bylo záhodno, a před naší návštěvou došlo zřejmě k pouhému ohřátí. Pokud bychom se v tomto intenzivním pocitu přeci jen mýlili, tak v tom, že chleba byl s nemalým předstihem nejen zakoupen, ale i nakrájen, jsme se nespletli zcela určitě.

Aby to nevyznělo jako poprava: najedli jsme se až po jícen, proti obsluze nemůžu říct ani bé, prostředí (aspoň pro mě) doopravdy příjemné, zasycenost maximální, ba ještě větší – ale měl jsem z toho takový pocit jako z Hřebejkových filmů: zkonzumuji je, ale druhý den už nevím, že jsem je viděl. I kdybychom se s tou „postupnou přípravou“ nakrásně pletli, což by bylo hodno omluvy, najedli jsme se prostě spíš hodně, než dobře… Jsou jídla jako smažák, na kterých není co zkazit a chutnají vždy stejně – a pak jsou jídla jako žebírka. Dají se tzv. nedodělat a naservírovat předčasně, dají se spálit málem na uhel a příčit se jazyku, dají se alchymisticky propéct tak, že nenapodobitelně křupou a mění se ve výše popsanou symfonii – a pak se také dají „nějak udělat“. Tahle naše žebírka byla přesně taková. Nějak udělaná.

Hodnocení: tři hvězdičky z pěti. Nejhůř se píše přesně o takovýchto věcech. Když řeknete „bylo to dobré“ a „nebylo to špatné“, mělo by to teoreticky znamenat totéž. Tak proč se mi zdá, že druhá charakteristika je tu namístě a první ne? U některých jídel mi možná stačí použít tu druhou. U žebírek ale, když už neslyším onu symfonii a neožívají ve mně instinkty neandrtálců, bych chtěl napsat minimálně tu první. Leč tentokrát nemohu…

Sleva: http://www.deallx.cz/praha/deal/gurm%C3%A1ni-pozor!-1000-g-pe%C4%8Den%C3%BDch-vep%C5%99ov%C3%BDch-%C5%BEeber,-delik%C3%A1tn%C3%AD-k%C5%99en-s-jablkem,-ho%C5%99%C4%8Dice-a-ko%C5%A1-pe%C4%8Diva,-se-%C5%A1%C5%A5avnatou-slevou-50